1. postní (Pokání, Fénix a Kairos)

Ve středu jsme ve velice komorném společenství začali půst Popeleční středou. Dnes znovu posloucháme Ježíšovu výzvu: "Pokání čiňte." Co je to však to pokání? Kristínko, poznáš vůbec takové slovo z náboženství?

Děti ho mnohdy nepoznají, nebo mu nerozumí. No někdy mu nerozumí správně ani dospělí. "Pokání čiňte." Asi bychom tedy měli něco dělat, konat; ale co? Odkdy byla vytvořena Vulgata (latinský překlad Bible) ve 4. st. Ve všech Biblích již 1600 let se píše: "pokání čiňte". Tedy něco dělejte, vyviňte nějaké úsilí litovat a odčinit, co zlé a nesprávné jste vykonali. Církev kladla veliký důraz právě na to "čiňte" – je to na vás a vašich činech a úsilí odčinit vaše zlo a chyby dobrem a činy si naklonit Boha znovu na vaši stranu.

Dnes je zvláštní den. První postní neděle padla na moje narozeniny, no zároveň na den smrti reformátora Martina Luthera. Byl to právě Luther kdo si však všiml, že katolický latinský překlad je naprosto špatný. Řecký text neznamená "pokání čiňte". Znamená cosi víc. Nejde o činy, naši snahu ani skutky. Ty má křesťan konat – vždy však jako projev vděčnosti Bohu, nikoli k tomu, aby si Boha znovu uchlácholil. O tom není biblické pokání.

Bible říká cosi jiného. To, na co správně upozornil právě Luther: "čiňte pokání", je v řečtině pouze jediné jedno slovo, a znamená cosi jiného. Metanoeite: "Hluboce se zamyslete" – "Změňte své smýšlení".

Biblické pokání je tedy hlubokým zamyšlením nad sebou samým a nad Bohem. Tedy pokusit se hluboce zamyslit a podívat se na sebe před Bohem a na svět kolem sebe jinou optikou.

Třeba jako kdysi před tisíci lety v dávné Indii. V jednej gurukule (škole pro studenty hinduismu) nastoupili žáci z okolitých vesnic do učení ke známému guruovi. Guru se jim věnoval, vedl je a učil a žáci dělali obrovské pokroky. Vyjma jednoho: chudého chlapce z dědiny vzdálené asi 20km od školy. Chlapec byl v srdci velice dobrý, vždy poslechl a splnil vše co mu guru přikázal a oddaně mu sloužil. Jak se guru snažil tak se snažil, tento chlapec však v moudrosti a poznání nenapředoval. Guru již vyzkoušel všechno možné, protože měl tohoto ochotného chlapce velice rád. Nepovedlo se. Blížilo se léto a guru říká: "Synu, víš že tě mám moc rád, a zkousli jsem jako otec doopravdy vše, ale v poznání jsi neučinil žádný pokrok. Možná máš jiný osud a studium Véd a posvátných knih není pro tebe. Vrať se domů k rodině a buď jim prospěšný tam." Žák se smutkem se o pár dnů vydal ze školy na cestu do své vesnice. Bylo léto a horké poledne když přecházel kolem studny, uviděl ženy nabírat vodu do džbánů. Dostal žízeň a šel se napít. Jak tak tahá vedro ze studny všiml si, že kamenný okraj studny má v sobě dokola vyryty hrubé rýhy po celém obvodu. Udiven se zeptal žen: Proč jste udělali tolik rýh všude dokola kamenného obkladu studny? – Žena odpovídá: "Neudělali jsme to my. Měkké lano s váhou vody, když se dlouho tahá ze studny ven – to je jeho dílo, nikoli naše." Žák se zamyslel: "Když měkké lano s váhou vody dokáže udělat takové hluboké rýhy na tak tvrdém kameni, pak proč se já nedokáži pohnout ve svém poznání?

Inspirován sílou lana vůči kameni se na půl cestě otočil a vrátil se ke svému mistrovi do školy, kterému řekl o svém zážitku. Guru jej z láskou přijal, protože viděl změnu a zápal. Chlapec studoval 2x déle než ostatní. Změnil však náhled na sebe samého i ostatní věci. Tento chlapec je známý v Indii dodnes. Nebyl to nikdo jiný jako proslulý učenec Ačarja Varadradž: obrovský znalec sanskritu, který napsal celá pojednání o jeho gramatice, která se užívají ve školách v Indii v gurukulách dodnes.

Tento příběh indického legendárního učence je doslova povstáním z popele, když jej guru odmítl dále učit. A stačilo tak málo: zážitek, který donutí změnit smýšlení a hluboce se zamyslet. Najednou je z mladého chlapce doslova jiný člověk.

To staré nechá shořet u studny, a z popela vstává nový člověk – s nadějí a jasným cílem do života. Povstává jako pták Fénix, o kterém jsme mluvili na Popelcovou středu. Fénix, ač o velikosti orle, byl ptákem nesmírné síly: svými drápy dokázal udržet i dospělého slona. Měl ohnivě zářivé peří a když létal po nebi lidé si jej mýlili se sluncem. Jeho život byl dlouhý 500 let. Když Fénix cítil, že jeho život se blíží ke konci, postavil si uprostřed palmových listů hnízdo z vonících bylin šalvěje, myrhy a skořice, sedl do něj a sám se spálil na popel. Z popela – z jeho starého já – však záhy vždy povstal nový Fénix – nový pták. Ten do zbytků popela svého předchůdce vyválel šišku myrhového keře a zanesl ji do egyptského Heliopolisu před dveře chrámu Boha Slunce.

Dnes jsme i my všichni znovu povstali z popele – a věřím že jsme jiní, než když jsme ráno vstali: čistí, s novým životem, jsme dnes přinesli k prahu Božího chrámu v nebesích pouze šišku s popelem našich vlastních vin – protože z toho popela jsme se dnes znovu narodili, když Bůh vyřkl i nám ta krásná slova: Jsi můj milovaný syn/dcero, tebe jsem si vyvolil.

Pán po svém křtu kázal slova: "přiblížilo se království nebeské a čas se přiblížil." Řekové měli dva slova pro čas. Čas měřený hodinami: Chronos, a čas který pojmenovali kairos. O tomto druhém času tu dle evangelistů hovoří Ježíš. Je to čas zvláštní a osobitý. Proč? Jeden z oblíbených nižších bohů v antickém světě byl právě bůh jménem Kairos: nejmladší Diův syn. Byl bohem jedinečné šance/ bohem jedinečné příležitosti. Zobrazován s okřídlenými kotníky pro jeho nesmírnou rychlost mezi námi lidmi. Vždyť se dodnes praví: že šance rychle uteče. Kairos měl v rukách váhu nebo na dlani položené měřidlo. Teprve když člověk chytil uběhaného Kairose jak pobíhá mezi lidmi, se Kairos zastavil a váha nebo třtinová hůl v jeho ruce mohla najít rovnováhu. Kairos byl šíleně zamilován do bohyně štěstí známé jako Tyché nebo latinsky Fortuna. Nebylo však vůbec jednoduché jej chytit. Nešlo běžet za ním. Byl nesmírně rychlý a hlavu měl oholenou, aby jej někdo nechytil v běhu zezadu. Člověk se s Kairosem, bohem příhodné chvíle, musel potkat čelem. Proto v řecké kultuře, kde všechno je zobrazováno v pohybu směrem doprava, je Kairos jako jediný zobrazovaný běžíce doleva – k nám lidem. Člověk se s ním může potkat a má jediněčnou šanci – chytit Kairose za pačesy. Ač měl vzadu vyholenou hlavu, vepředu měl dlouhé kadeří, za které jej člověk mohl chytit a zastavit – uchmatnout si příhodnou chvíli. Od toho se dnes říká: "chytit příležitost za pačesy".

Ježíšová slova zapsali všichni evangelisté stejně: kázal po svém křtu: "kairos se k vám přiblížil". Evangelisté využili známého příběhu řecké mytologie, aby nám vyjádřili, že směrem k nám se v Ježíši ubírá neopakovatelná příležitost. Šance, která mění celý život, šance, která naučí člověka dívat se na sebe, Boha i svět úplně jinak. Šance, díky které se člověk může každý den znovu narodit z popela jako Fénix do nového života.

Dnes nás ve svátosti pokání potkala tato šance a nesmírné štěstí. Na chvíli jsme zastavili čas a on dostal rovnováhu v našich životech. Dnes jsme chytili Boží šanci za pačesy a povstali v novém životě.