2. postní (Nové jméno a následování)

Dnes vzpomínáme na jména. Jméno a dva datumy s pomlčkou. To je život člověka na náhrobním kameni. Tam se vytesá jméno, když živo skončí. Lidská ruka kameníka tam vyryje do kamene: mě tobě, sestře Boženě, každému z nás.

Je pěkné, když si pak někdo na nás vzpomene, donese kytky, zapálí svící, pomodlí se za nás. Nestane-li se však někdo z nás slavným, naše jméno bude připomínáno max. dvě generace – 80 – 100let. Jména, která si dávají lidé, jednou upadnou do zapomenutí.

Život každého z nás však někam poznačila ještě jedna ruka – jiná než ta kameníkova. Poznačila ho dokonce tehdy když se teprve naplno začal. Ruka Boží zapsala naše jména do knihy života. Do takové matriky, ve které neexistují pomlčky a žádný datum za nimi. Zde se značí jméno pouze s jedním datumem: s datumem kdy jsme se narodili pro věčnost. Každý z nás to má jinak: já třeba ve 13, ty třeba ještě dřív, někdo z nás zase pozdě jako Abraham, a někteří lidé nikdy.

Jméno se ve starověku nedávalo jen tak pro nic za nic. Římané třeba pojmenovávali pouze prvorozené syna a prvorozené dcery krásnými jmény. Ostatní děti běžně dostávali jako jméno čísla: secundus, tertius, quartus, kvintus, sextus, septimus atd. Židovská kultura to však se jmény měla jinak. Jméno vždy neslo nějaký odkaz toho, kdo ho dítěti dal. Bylo buďto vyjádřením díky Bohu – dárci všeho života, nebo odkazem rodičů pro život jejich dítěte. Dnes čteme o dvou lidech s židovskými jmény: o Abrahamovi a Saře.

Abraham se původně jmenoval Abram: "vysoký otec". Jestli mu toto jméno dali rodiče, patrně vyjadřovali víru, že z něho bude chlap jak hora a dobrý otec a muž. Sára se taky jmenovala původně jinak. Měla jméno Sáraj. Asi to bylo posměšné jméno, které jí dala okolitá společnost. Nikdo příčetný by přece nepojmenoval svoji dceru "neplodná". To znamenalo Sáraj.

V jistém okamžiku života – v okamžiku setkání s Bohem – Bůh oba tato jména mění. Abramovi jedno písmeno přidává, a Sáraji naopak jedno písmeno ze jména ubere. Najednou ten urostlý chlap není pro Boha pouze "vysoký otec". Bůh je tak mocný, že jediným dodaným písmenkem mění jeho jméno, jeho život i jeho osud v očích celého národa – dává mu naprosto nový život a takto jeho jméno vpisuje do své knihy: jako "Abraham" – otec milosrdenství. U Sáraj Bůh ze správného místa posměšného jména vymaže jedno písmeno a neplodná se stává "kněžnou, princeznou".

Setkání s Bohem, dokáže mít takovou moc, že od základu změní životy, osud, přítomnost i budoucnost. Životy Abrama a Sáraj mění pouhý dotek Božího pera v jejich životech z našich lidských životů se dvěma datumy, na ty Boží s jediným datumem a bez pomlčky. Boží ruce stačí jediné setkání a vepsání jediného písmena na správné místo, i smazání jediného písmena ze správného místa.

Naše životy jsou přetkána věcmi, které někdy musíme smazat, utnout, no nemáme k tomu síly ani odvahy. Jindy je v nich zase díra takového tvaru, že nic ji nedokáže zaplnit tak dokonale jako to, co do ní vloží Bůh: lásku, naděj a odpuštění ve všech jejich tvarech a krásných podobách.

Podobno je to jednomu králi, který miloval ptáky. Na své dvoře choval celé hejno sokolů i orlů. Každý den se díval ze svého balkónu na krásu těchto zvířat, jak je jeho sluhové pouštějí jednoho po druhém. Jeden den se stalo, že všechny ptáky létali hodně vysoko, kromě jednoho z orlů. Vždy si pouze sletěl po maso na zem, a ihned usedl na větev vysokého stromu. A seděl. Nechtělo se mu létat. Takto to pokračovalo několik dní. Král začal mít obavy o krásného silného orla, který neměl vůbec zájem létat, pouze sedět na větvi stromu. Zavolal si sluhy a rádce a každý mu dával rady co udělat – jak přimět orla znovu létat. No ač zkoušeli cokoliv, marně. Jeden z chudých sluhů v zahradě se dožadoval slyšení u krále: řekněte králi, že já jeho orla znovu naučím létat. Když to král slyšel, nechal si ho předvést: "Tak ty doopravdy slibuješ, že naučíš znovu mého orla létat? Je-li ano, odměním tě zlatem. Miluji své ptáky."

• "Zaručené to není ale je tam velice vysoká šance, ctěný králi – zkusím to, co ještě nikdo přede mnou s tímto orlem nezkusil."

Na druhý den ráno, když král vstal z lože, podíval se na větev, kde zvykl sedávat jeho krásný orel. Nebyl tam. Spatřil jej kroužit vysoko po nebi.

Zavolal si zahradníka a ptá se: "Jak jsi to dokázal?"

• "Králi, když nás něco v životě brzdí, někdy je rozumné to utnout. Neudělal jsem nic jiného, než odřezal orlovu oblíbenou větev, a tak jej donutil letět."

My jsme mnohdy tím orlem a Bůh je tím zahradníkem. Setkání s Bohem nejenomže mění životy, nýbrž i navrací radost znovu v životě letět, ač je někdy těžký. Někdy však musí odřezat to, co nás v životě brzdí a táhne dolů.

Platí to i opačně. Když potřebujeme do života něco přidat. Podobno je to otci, který chtěl poučit svých 5 mladých synů. Zavolal si je a řekl jim: Dám vám úkol. Váš děda má v rohu své zahrady jeden zvláštní strom. Každý jeden z vás bude denně chodit podívat se na ten strom, ale pouze v jednom ročném období, které vám vyberu. Ty však synu, protože jsi nejstarší, budeš mít povinnost jít se na strom podívat každý jeden den.

Po roce si otec zavolal syny. Teď mi každý z vás popíše, jaký viděl ve svém období ten strom. Začal syn, který hlídal strom na jaře: Má krásné bílé květy a nádhernou vůni a husté listí, které chrání od slunce." Pokračoval syn, který byl u stromu v létě: "Nene, mýlíš se, ten strom nemá květy, má zelené plody, které však jsou velice trpké a bez chuti." Pokračoval syn, který byl u stromu na podzim: "Co to říkáš? Plody toho stromu jsou sladké jako med, ale i mladší bratr se mýlí – ten strom vůbec nemá tak husté listí a už vůbec ne zelené. Pokračoval syn, který byl u stromu v zimě: "Já jsem na něm nenašel listí téměř vůbec a plody? Shnilky, které nechtěli zobat ani vrány."

Nakonec promluvil nejstarší: "bratři, každý z vás se na to díval pouze útržkovitě. Každý z vás má pravdu, no přesto neviděl celý obraz a celý život stromu po celý rok jako já."

V tom promluvil otec: "Přesně to jsem vás chtěl naučit, drazí moji: že naše lidské vnímání života vidí pouze jeho část – když doplníte právě ty části které jste napoprvé nepostřehli, pochopíte krásu života." Bůh a víra je tím, co nám doplňuje do životů tu zbývající část skládačky, abychom pochopili život jako taký a našli jeho plnou krásu.

Setkání s Bohem mění život od základu: přidává i ubírá a mění minulost tím, že ji smaže, přítomnost tím, že ji přetvoří, a budoucnost tím, že ji zářivě nakreslí i na černé plátno smrti.

Ježíš však říká: "Kdo chce jít za mnou ať vezme svůj kříž." To nevypadá na šťastný život a nejlepší pozvánku do setkání s Bohem. Řecké slovo "následovat" zní akolúthein. Složeno je z a (ne, bez) a keleuthos (cesta). Ježíšově pozvání lze tedy přeložit i takto: "Kdo z vás nechce být v životě bez jasné cesty, ať vezme svůj kříž a jde za mnou." Za mnou znamená doslovně "v řadě se mou na čele". Pohled na záda Krista, který na svých zádech nese kříž celého světa, jak kráčí před námi, nám dodává sílu nést i těžká břemena. Ježíš mluvil aramejsky. 5ekl by to svým učedníkům tedy takto: lech arachaj (aramejsky pojď za mnou). Arach znamená stopa, šlépěj. Tedy doslovně "kráčej v mých šlépějích". "Já půjdu před tebou první, abys ty mohl bezpečně šlapat životem i v tom největším nebezpečí. Já tě povedu: vstup do mých stop a půjdeme životem jako jeden muž, jako jedna žena, se stejným cílem a stejnou myslí."