3. postní: Ježíš v chrámu

Včera mi moje evangelická kolegyně z Jeseníku poslala videa z jejich dovolené na Srí Lance. Všichni podnikáme ve svých životech různé cesty. Některé jsou pouze dovolené. Jiné jsou zase tak důležité, že určují směr celého našeho života. Čteme hned v prvním verši dnešního příběhu, že i Ježíš se vydal na cestu. Z Ježíše se před Velikonocemi stává poutník. Katolickým žargonem řečeno: tato cesta je jeho zásvětní pouť.

Vybral se z Galileje do Jeruzaléma. Cílová destinace: Jeruzalémský chrám. 125 km cesta na minimálně 3 a půl dne neustálé chůze. Navíc přes nepřátelskou Samaří. Se svými apoštoly se Ježíš přidává k davu poutníků, kteří před Paschou – největším svátkem Židů – putují do chrámu přinést oběti. Tuto cestu absolvuje Ježíš v Janově evangeliu 3x. Každý raz však jeho cesta vede podél Jordánu, kde si připomíná putující Ježíš svůj křest.

Náš překlad říká, že se Ježíš vydal na cestu. Evangelium však říká: Ježíš vystoupil do Jeruzaléma. Od Jericha u Mrtvého moře do Jeruzaléma je to více než 1100m stoupání k branám Jeruzaléma na pouhých 28km. Cesta každého poutníka do chrámu, byla tedy vždy cestou od nejhlubšího místa na Zemi směrem nahoru – blíž k nebesům. Tato poutní cesta je proto krásně symbolická: přes území Samařských nepřátel a pohanů krajů Decapolisu, dlouhé kilometry poděl Jordánu (symbolu křtu), nedaleko nejnižšího bodu na povrchu Země, kde se začíná Jordán vlévat do Mrtvého moře. Člověk se tu vyhne Mrtvému moři a zamíří k Jerichu, aby v naději a lásce k Bohu už jenom stoupal výš a víš. Tam ke chrámu v Jeruzalémě, kde najde odpuštění a připomene si největší Boží div v dějinách vyvoleného lidu: záchranu před desátou ránou skrze krev beránka, která ochránila židovské rodiny přes smrtí prvorozených.

Na této téměř čtyř dnové pouti, kterou každý zdravý Žid vykonal minimálně jednou ročně, bylo o čem přemýšlet. O to více pro Ježíše.

Naše postní cesta je té Ježíšově velice podobná a v jedné věci přesto jiná: náš chrám zde je nejnižším místem v Hovoranech, a přesto je naše cesta k němu vždy cestou nahoru: cestou blíž k Bohu a k nebesům. Každou postní neděli, když se sem vydáme, musíme přejít přes nepřátelské kraje naší vlastní mysli a přes všechno co nás od Boha táhne pryč. Někdy je to tedy procházka nepřátelským územím naší vlastní mysli, která říká: "Nechce se mi!", "Zase nás tam bude jenom pár", "Přece nemusím poctivě každý týden", někdy nás zase práce, naše nálada a stovky jiných věcí táhnou z té cesty pryč a říkají: "zůstaň dnes doma". Přesto všichni, jak tu jsme, víme, že nedělní cesta sem do chrámu je cestou, na které každým krokem na ulici můžeme přemýšlet nad sebou a nad tím, jak se znovu přiblížíme Bohu; když i v dnešní ráno vystoupáme blíž k nebesům.

Jestli to již máme do chrámu sto metrů nebo kilometr, ranní cesta sem je naší vlastní poutí, na níž duše stoupá blíž k Bohu; je cestou na které si naše mysl každým krokem uvědomuje, co to znamená být pokřtěn a nést jméno křesťan; cesta sem nám dává sílu a návod, jak obejít ve svém živote smrt – jak se vyhnout tomu Mrtvému moři a zamířit tam, kde čeká odpuštění, požehnání a život.

To je naše pravidelná cesta. Díky Bohu. Ježíš nám však svým konáním na nádvoří chrámu ukazuje, jak dokáže být cesta do chrámu prospěšná. Jen co vstoupil ježíš do chrámu byl svědkem běžného výjevu:

Tak bylo na nádvoří chrámu velice rušno. Mít zde stánek přinášelo obrovské zisky vyvoleným. Chrám by měl být ale místem pokoje. "Ať se prodává ven za zdmi chrámu, nikoli na nádvoří" – pomyslel si Ježíš. Čteme, že si Ježíš upletl bič a udělal tady pořádný randál. "Udělal si z provazů bič." To se nám na milosrdného Ježíše moc nehodí šlehat bičem kolem sebe. Nebylo tomu však tak. Ještě i v této horlivé chvíli si s láskou upletl takový bič, který nezpůsobí ránu, ani kdyby šlehl po zádech. Že jsi jej udělal z provazů není přesný překlad. Schoinios znamená provázek upletený z živých stébel rostliny známé jako síťovka, které měla velice pevná stébla dlouhá někdy až 40cm. Ty, když se srolovali kolem sebe, i ze zelených živých stébel vznikl tenký ale velice pevný provázek. Tyto stébla Ježíš použil. A kde je tam vzal? Ze země z krmiva pro telata a beránky. Sedl si a roloval jedno stéblo za druhým do jemných provázků – to byl jeho bič. Bič, který si běžně pletli pastýři krav pouze na pohánění dobytka. Byl tedy jemný a nedokázal skutečně zranit.

Pěkné je však to, že něco nepotřebného, co leží na zemi, obrací Ježíš ve své ruce na cosi užitečného a čistí vnitro chrámu: se zápalem ale milosrdně a s láskou. Nedělejte z domu mého otce tržiště. Takto to však ježíš neřekl. Řečtina má slovo agora pro tržiště. Ježíš to říká jinak: "Nedělejte z domu mého Otce, dům obchodu.

V domě Božím – v každém Božím chrámu – má tedy být jediným platidlem láska, pokora a Boží milosrdenství.

Chrámem Božím je nakonec i naše vlastní duše. I já i ty z ní mnohdy děláme dům obchodu místo domu Božího. Pak se divíme, že v ruchu toho zastavěného nádvoří naší duše někdy neslyšíme jasný Boží hlas a ani hlas našeho vlastního svědomí – tací jsme my lidé. Vždy však když se vydáme na svoji nedělní pouť sem do chrámu se děje v nás to samé, co tehdy před 2000 lety na jeruzalémském nádvoří: očista od ruchu směrem k tichu a pokoji. Tehdy duše začne znovu naplno vnímat, že s nedělní cestou vystoupila i dnes ještě blíž k Bohu. K tomu Ježíši stačí tak pramálo, jako zvednout ze země pár stébel z toho co je krmivem pro celý ten ruch v naší duši, a začít je splétat v provázky. Pak s láskou a zápalem čistit to co na nádvoří duše nepatří.

Jako jeden mnich. Dovršil 25 let a od mala učen v klášteře hledal osvícení a cestu pokoje. Přesto byl však pořád neklidný, že nedosáhl svého cíle: osvícení ani posvátný pokoj. Starší mnich v klášteře mu poradil: jdi na tamtu vysokou horu, na jejím vrcholu je chrám, ve kterém bydlí nejmoudřejší mistr tohoto kraje. Snad najdeš svůj cíl pod jeho vedením.

Mnich se tedy vydal na cestu na horu. Dorazil do chrámu a vydal se za velice starým mistrem. Mistr ho přivítal: "Cos přišel za mnou hledat?". – Osvícení a vnitřní klid, mistře. "A proč si přišel do mého chrámu, když ty máš svůj vlastní?" – V klášteře nemáme chrám, mistře. Kde tedy mám já svůj vlastní chrám?

Stařec se usmál a říká: "Chlapče, každá dobře položená otázka o životě a smrti, pokoji a smyslu života staví jednu zeď krásného chrámu ve kolem tvé duši. Tvé vlastní otázky a tvé vlastní hledání jsou tvým chrámem kamkoli se tvá upřímně hledající duše pohne."

Naše poutní cesta každou postní neděli nás nutí takovéto otázky si položit. Tak kráčíme sem do velikého chrámu, no s Boží pomocí v něm stavíme i menší chrám kolem svých vlastních duší: místo pokoje a očištění pro duši.

Bohu díky za vaši dnešní cestu za pokojem a očistou.