Boží hod Velikonoční: Mládenec ve hrobu

Vzpomínáte si na toho nahého mladíka, o kterém jsme mluvili na květnou neděli? Připomenu, že v Janově evangeliu, při zatčení Ježíše v Gethsemane nám Marek zanechal dva velice podivné verše. Verše, které se do té vypjaté scény vůbec nehodí a vypadají spíše jako humoreska. "Šel za ním nějaký mladík, který měl na sobě pouze kus plátna přes nahé tělo; toho chytili. On jim však nechal plátno v rukou a utekl."

Příběh o nahém mládenci, který v době zatčení Ježíše utíká od něho nahý působí humorně. Když se všichni apoštolové rozprchnou, teprve teď uvede Marek tohoto nahého muže do příběhu. Teno mladík, který se ubírá spát a vidí zástup světel a římské vojáky, jak z Getsemane vedou v poutech Ježíše, vyběhne ven pouze v "noční košili" – v látce, která se v teplejších měsících používala místo peřiny. Když je zajat a má trpět s Kristem, ve strachu o život se vytrhne římskému vojákovi z rukou, až tak, že jediný šat, který má na sobě se roztrhne a nechá jej vojákovi v rukou. Utíká ve studu a strachu od Ježíše v údolí Kidron před Getsemanskou zahradou naprosto nahý – jak jej Pán Bůh stvořil.

Příběh tohoto mladíka je symbolem života Markova jako učedníka. I symbolem našich vlastních životů a cest s Bohem. Jeho příběh se ještě nekončí. Teprve se začíná. Stojí totiž na začátku Ježíšova utrpení, no najdeme jej i na jeho konci.

Když ženy dojdou v neděli za úsvitu ke hrobu, pamatujete si koho ve hrobu uvidí? – Položil jsem vám trošku záludnou otázku: až ve třech evangeliích uvidí dva anděly, nebo dva muže v bílém rouchu. V nejstarším podání toho, co se událo u hrobu – právě z Markova evangelia – to však nebyli dva muži. "Vstoupili do hrobu a spatřili mládence, který seděl po pravé straně a měl na sobě bílé roucho." Zvláštní výraz "mladík" (neanías) si Marek vybírá v celém evangeliu pouze dva krát: první raz u našeho nahého mladíka v Getsemane; druhý raz u mládence ve hrobu v nedělní ráno.

Tento mládenec tak stojí na začátku Pánova utrpení, kdy prchá ve strachu a studu pryč, až tak že běží naprosto nahý od Krista pryč. Stojí však i na konci tohoto příběhu, kde oděn v novém rouchu Bůh přikrývá celý jeho stud, jeho nahotu, jeho strach. Tento mladík v bílém rouchu se stává prvním ohlašovatelem Pánova vzkříšení.

Zde se zakončuje cesta každého učedníka, kterého vlastní pokora a stud přivedou až tak, že zůstane v nahotě a ve studu před Pánovou obětí a láskou od které tak mnohdy prcháme všichni pryč. Já i ty i Marek sám jsme mnohdy jako ten nahý mladík. Máme strach z toho, co nás čeká; bojíme se nemoci i smrti. Život i Bůh nás však mnohdy vysvleče do naha, abychom mohli přijmout nový šat – šat který bude symbolem radosti, symbolem života beze strachu v takové naději, která dokáže překonat i ten největší lidský strach – strach z naší smrti.

Tento mladík, jakmile promluví k ženám, stává se z učedníka apoštolem: apostolos znamená (poslaný); poslaný rozhlašovat radostnou zvěst, že smrt byla poražena a naše hříchy smyty Jeho krví není více důvodu o strach. Marek žije v takové radosti z prázdného hrobu, že ve vlastním evangeliu neváhá symbol sebe samotného (toho mládence) učinit prvním apoštolem (poslem) Pánova vzkříšení.

On ten slabý mladík – patrně s bujarou životní cestou – který prchal od Pána, nyní hrdě sedí "po pravé straně místa kde leželo Kristovo tělo". A neváhá ihned vydat svědectví.

"Neděste se! Hledáte Ježíše, toho Nazaretského, ukřižovaného. Byl vzkříšen, není zde! Hle, místo, kam ho položili." Takhle to běžně čteme. Marek však má v těchto slovech na mysli mnohem víc. Sloveso hledat má v řečtině stejný tvar pro oznamovací i rozkazovací způsob. "Hledáte" tedy současně znamená výzvu "hledejte" Ježíše, toho ukřižovaného. Vstal. Není zde."

Neděste se! ….. Ale jděte. Strach ať vystřídá aktivní radost. A to ne ledajaká: venku pomalu vychází slunce, a ženy ve tmě hrobu slyší poselství tohoto mladíka – prvního apoštola světla Pánova vzkříšení. Tento mladík ženy zve vyjít ze tmy do světla radosti. Neříká jim totiž pouze "jděte" (řekněte jeho učedníkům…). Říká jim doslovně "vyjděte" (hypagete) – z hrobu, ze strachu a ze tmy ven do světla radosti.

"Řekněte jeho učedníkům a Petrovi." Proč říká mladík takováto slova? Proč je Petr vyčleněn od ostatních učedníků? - Protože po svém zapření Pána (svého mistra) dle židovských tradic ztratil veškeré právo nazývat se nadále jeho učedníkem. Tak tomu bylo i v případě rabínů a jejich žáků. Mladík ve hrobu se považuje za posla vzkříšení ale i posla nesmírné lásky a milosrdenství Páně. Ve vítězné ráno dokonce i Petr – ten který jej zapřel – dostává jako první druhou šanci.

Ve slovech "řekněte Petrovi" je řečeno: "Petře ani tebe se Pán nezřekl, ač ty jsi jej zapřel. Vyjdi i ty ze tmy na světlo, raduj se z jeho vzkříšení a buď znovu jeho milovaným učedníkem."

Ženy však neviděly Ježíše – pouze prázdný hrob a tohoto mládence. Vyšly z hrobu ven, avšak utíkaly o duši pryč "protože na ně padla hrůza a úžas." "Hrůza a úžas" je lepší přeložit jako "třesení a obdiv". Tromos kai ekstasis. Ten obdiv je cosi mystického. Ekstasis je obdivem z něčeho mocného co mě přesahuje.

Ve hrobu se tak prolínají nikoli hrůza se strachem. Prolínají se tu tak silná bázeň, že se člověk třese úctou před mocí a láskou Boha; prolíná se s obdivem, co všechno Bůh v těle musel podstoupit, aby dokončil dílo tohoto všeho, co nás tak převelice přesahuje, a přesto ve víře vstupuje denně do našich srdcí.

Takto utíkají ženy ze tmy hrobu do světla nového dne.

Spolu s nahým mládencem, který dostal nové roucho a nyní je prvním hrdým svědkem a poslem Pánova vzkříšení, vyznejme i my dnes před světem: "Hledejte Ježíše, toho Nazaretského, ukřižovaného! Byl vzkříšen. Není zde!

Příběh Markova mládence je příběhem každého z nás: nahého před svým tvůrcem, který mu díky vítěznému ránu daruje nové roucho i odvahu mluvit. S Bázní a obdivem buďme apoštoly Boží lásky, naděje a jeho vzkříšení.