Popelec, Valentýn a pták Fénix

Začínáme dnes postní dobu. Vyšlo nám to letos krásně na den svatého valentýna. Včera jsem byl na besedě s Martinou Kopeckou v Kyjově a Zbygniew Czendlik se jí ptá: "Martinko, jak to zítra u vás budete slavit ten Popelec i Valentýn, jak to lze spojit?". Martina říká: "Mí vynalézaví farníci to vymysleli bravurně, že místo kříže na čelo jim z popela letos na čelo udělám srdíčko."

Smějeme se tomuto nápadu, ale o tom je letošní postní doba. Již její první den nás v duchu přenáší na její závěr: ke kříži a prázdnému hrobu – tam kde se kříž, srdce a láska setkávají v jedné krásné harmonii. Dnes je svátek všech zamilovaných. My mladí kupujeme kvítka naším polovičkám, někdo třeba jde na romantickou večeři.

Dnes je i svátek všech, kteří jsou zamilováni do Boha. Dnes má svátek i Bůh, který se v Ježíši zamiloval do nás, do lidí. Bůh k nám dnes nepřichází s růží v ruce ani s romantickou večeří, a přesto si přeje s námi procházku pod tichou hvězdnou oblohou držíce se za ruky. Dnes budou padat něžná slova. Bůh nám znovu vyzná svoji lásku pod celým širým nebem.

Jaký dárek dnes, na svátek zamilovaných dáme my Bohu? Netouží po růžích, ani zlatých řetízcích. Čeká pouze, že dnes, na prahu půstu, mu dáme celé své zamilované srdce. To mu stačí.

Tehdy ten znak kříže na našem čele bude současně i znakem srdíčka, které jsme celé v lásce dali jemu. Já bych odpověděl jinak něž Martina: řekl bych že spojení popelce a Valentýna lze slavit letos takto: kněz nakreslí kříž na naše čelo, no Bůh nakreslí své srdíčko na naše srdce, které mu dnes s láskou dáme.

Tak letošní Valentýn představuje celou naši cestu půstem: s pokorou ke kříži a prázdnému hrobu: s popelem na čele, křížem v naší mysli k lásce Božího srdce, kterou Kristus maluje do našich vlastních srdcí.

Šedým křížem z popele začínáme půst. S pokáním a pokorou a touhou kráčet s milovaným a milujícím Bohem 7 týdnů životem. Popel byl ve starých kulturách mnohdy posvátný. I Ježíš znal za svého života krásný příběh o posvátném ptáku Bennuovi z egyptské mytologie, kterého poznáme dnes jako posvátného ptáka Fénixe. Fénix, ač o velikosti orle, byl ptákem nesmírné síly: svými drápy dokázal udržet i dospělého slona. Měl ohnivě zářivé peří a když létal po nebi lidé si jej mýlili se sluncem. Jeho život byl dlouhý 500 let. Když Fénix cítil, že jeho život se blíží ke konci, postavil si uprostřed palmových listů hnízdo z vonících bylin šalvěje, myrhy a skořice, sedl do něj a sám se spálil na popel. Z popela – z jeho starého já – však záhy vždy povstal nový Fénix – nový pták. Ten do zbytků popela svého předchůdce vyválel šišku myrhového keře a zanesl ji do egyptského Heliopolisu před dveře chrámu Boha Slunce.

Příběh ptáka Fénixe je tak podobný nám křesťanům v době Popelce a půstu: i my, ač nesmírně nepatrni předstupujeme před Boha, přesto s pokorou a vírou dokážeme unést i hrozně obtížně snesitelné věci. Dnes si uvědomujeme silně svoji pominutelnost u slov: "Prach jsi a v prach se obrátíš!". Stavíme si hnízdo z palmových listů, kterými jsme vítali před rokem Ježíše jako Spasitele na Květnou neděli, a v popele kterých se dnes naše staré hříšné já před Bohem proměnilo v popel. Bůh všechny viny kajících srdcí nás všech spálil dnes na prach, aby z našeho starého já se znovu narodilo naše nové já: to, které donese s díkem popel našich hříchů ke dveřím Božího chrámu v nebesích.

Dejme Bohu jako valentýnský dar své srdce, postavme si jako Fénix hnízdo uprostřed palmových listů z vůně modliteb a lítosti, nechme Boha spálit v nás všechno hříšné a špatné, abychom z popela spálených vin povstali do života milosti – jako ti kteří celým srdcem milují Toho, který svým darem hravě překoná i ten nejromantičtější Valentýn.