Proměnění Páně

Evangelium: Marek, 9, 2-9

Po šesti dnech vzal s sebou Ježíš jen Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami. A byl proměněn před jejich očima. Jeho šat byl zářivě bílý, jak by jej žádný bělič na zemi nedovedl vybílit. Zjevil se jim Eliáš a Mojžíš a rozmlouvali s Ježíšem. Petr promluvil a řekl Ježíšovi: "Mistře, je dobré, že jsme zde; udělejme tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi." Nevěděl, co by řekl, tak byli zděšeni. Tu přišel oblak a zastínil je a z oblaku se ozval hlas: "Toto jest můj milovaný Syn, toho poslouchejte." Když se pak rychle rozhlédli, neviděli u sebe již nikoho jiného, než Ježíše samotného. Když sestupovali s hory, přikázal jim, aby nikomu nevypravovali, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých.

Sestry a bratři,

Ježíš se nachází na severu Izraele u Cezareje Filipovi. Zde pod pasivem hory vyšší jako Gerlach, kde vyvěral z jeskyně posvátný pramen pro pohany, a kde bylo 7 chrámů pohanských bohů i chrám císaře Augusta a všude v kamenných výklencích sochy římských a řeckých bohů – tam se Ježíš ptá svých učedníků záludnou otázku: "Tak kluci, za koho mě pokládáte vy?" Petr heroicky odpovídá: "To je jasné: Ty jsi Kristus, Syn Boha živého."

Možná neuplyne ani tento den, a Ježíš učedníky šokuje: "Musím zemřít a být zabit" – říká to zde poprvé jako novinku. Ten heroický Petr si bere Ježíše stranou a začne ho kárat. Petr – skála mezi apoštoly se najednou stává balvanem – překážkou Pánovi na jeho cestě utrpení. A dostává za vyučenou.

Na šestý den, oddýchnuti kráčejí na horu. Nekráčí na horu Tábor, která je dle legendy hrou Proměnění. Nahoře Tábor byla tehdy pevnost s římskou posádkou, která chránila cestu pod horou. Kráčí však na horu Hermon – na královnu všech hor a vrcholů celého Izraele. Horu tak dominantní, že je ji vidět téměř od všady v Izraeli.

Scéna se tedy odehrává na vrcholu Hermonu. Ač je Hermon vysoký přes 2800 metrů. Jeho vrcholem nejsou ostré štíty jako třeba v Alpách. Židé a Syřané v tehdejší době Hermon přezdívali "Sirion" – což syrsky znamená "náprsník". Pro plochý a hodně zaoblený tvar jeho vrcholu.

Asi jste nepřemýšleli nikdy nad tím, proč Marek píše, že v šestý den. Stejně píše i Matouš. Šest dní byl přece rozdíl mezi jedním šabatem a následujícím šabatem. V tento den výstupu na horu není sice sobota, avšak šestý den tu naráží na šabat: den ve kterém Židé vítali i tehdy v chrámu šabat jako Boží dar a nevěstu pokoje, kterou si má vzít lidská duše. A to v této scéně jde: V šestý stoupají na horu a po náročném výstupu asi někdy podvečer, kdy začíná sedmý den (východem první hvězdy) se na sedmý den děje právě to, co je předzvěstí neuvěřitelného pokoje pro naše lidské duše. Krásně to opsal právě Martin Luther.

Letos budeme slavit první postní neděli v památný den: v den, kdy umřel německý reformátor Martin Luther. Před tím, než vstoupíme do půstu, zamysleme nad několika krásnými myšlenkami z kázní tohoto profesora a faráře městského kostela ve Wittenbergu – hlavního města knížetství Sachsen-Anhalt.

Pojďme již k samotné scéně. Nikdo si nevšiml tolik přehlížených důležitých věcí z Proměnění Páně, jako právě Luther tím, že se na věci díval jinak než tradiční církev.

Ježíš se odchází sám modlit. Najednou jeho roucho začne zářit takovou bělobou, jakou není možné na zemi vytvořit. Luther k tomu píše: "Tady nám Bůh ukazuje naše vlastní vzkříšení z mrtvých a budoucí slávu našeho vzkříšeného těla. Již Kristovo smrtelné tělo bylo zde prozářeno Boží slávou. Přemítejme, co se stane s našimi těly, když celá naše smrtelnost bude pohlcena, a nezůstane nic jiného nežli sláva a nesmrtelnost?!"

Luther má velice dobrý postřeh a krásně nám vystihl přehlíženou podstatu tohoto příběhu – příběhu, těsně před kterým v Bibli ježíš říká slova: "Syn člověka musí být zavržen, zabít a po třech dnech vstát." Proměnění Páně je tedy od začátku do konce příběh o smrti a životu: o Božím ujištění učedníků o budoucí slávě a životě jejich těl navzdory smrti.

Po levici se Ježíši zjeví Mojžíš a po pravici prorok Eliáš. Tradičně se to v církvi vykládalo a vykládá tak, že Mojžíš jako největší učitel a prorok Starého zákona, a Eliáš jako poslední prorok, který znovu přijde před příchodem Mesiáše, potvrzují svou přítomností, že Ježíš si nevymýšlí. Je doopravdy zaslíbeným Mesiášem.

Přítomnost Mojžíše a Eliáše má však daleko hlubší význam. Znovu si ho v moderní době jako první všiml právě Luther: Vzpomeňme si, že Mojžíšův hrob se nenašel, ale z hory Nébó před vstupem do zaslíbené země byl vzat do nebe. Eliáš taky neumřel, a též byl vzat do nebe. Nyní oba dva, kteří neumřeli lidskou smrtí stojí po stranách Mesiáše. "Jejich přítomnost a zjevení nám ukazují, že doopravdy nikdy skutečně nezemřeli, a že vedle tohoto pozemského života je ještě další život, do kterého byli přeneseni oni, a jednou budeme i my."

"Tento příběh nás ujišťuje, že i naši smrt můžeme chápat jako přechod, nebo spánek. Zjevení Mojžíše s Eliášem je Božím důkazem pro učedníky Páně, že tento život je ničím v porovnání s tím, který bude následovat."

"Přítomnost Mojžíše a Eliáše znamená i naprostou jistotu, že hřích bude překonán a odpuštěn. Tam kde je překonána smrt (Eliáš a Mojžíš žijí před Božím trůnem bez smrti) musí být překonán i hřích.!

Svědkem tohoto všeho byli Petr, Jakub a Jan. Jakub a Jan byli pokrevní bratři – rodina. Výběrem těchto bratří dává Kristus poselství: "každá lidská rodina může být záhy svědkem Boží slávy a milosrdenství." Tím třetím svědkem je Petr: u Marka vždy mluvčí a zástupce všech dvanácti apoštolů. Petr symbolizuje společenství, netělesnou a nepokrevní rodinu – rodinu kterou však spojuje pokrevní pouto Kristovy krvi, a tou je církev.

Má i tvá rodina i rodina církve před postní dobou může znovu nabýt neochvějnou jistotu, že jednou vstaneme i my jako Kristus, smrt bude přemožena, a náš hřích odpuštěn.

Vykročme i letos do postní doby jako bratři a sestry z různých rodin, kterých do jedné rodiny spojuje pokrevní pouto Kristovy krve – z jeho krve a jeho milosti jsme se přece z Boha narodili do nové rodiny a do věčného života.

O 7 týdnů budeme zakončovat postní dobu slovy Marie Magdalské apoštolům po objevu prázdného hrobu. Tehdy s ní řekneme i my, když poběžíme do světa od jeho prázdného hrobu: V celém půstu jsem viděl Pána, a toto mi řekl a učinil."